Velká nad Veličkou
Velká nad Veličkou je obec v okrese Hodonín v Jihomoravském kraji. Je největší obcí horňácké oblasti Moravského Slovácka. Leží na úpatí Bílých Karpat na říčce Veličce. Rozkládá se na katastrální ploše 1318 ha v nadmořské výšce 288 m n. m. Ke dni 1. 1. 2008 zde žilo 3 071 obyvatel. První zmínka o obci pochází z roku 1228. Od roku 1957 se zde každé léto koná folklorní festival Horňácké slavnosti.
Pamětihodnosti
Osobnosti
Psal se rok 1952,rok zajisté nad jiné důležitý a památný,onen slavný a nezapomenutelný rok založení naší „Vyšší průmyslové školy strojnické v Uherském Brodě“.Občané Uherského Brodu měli historickou možnost dne 1.září 1952 spatřit průkopníky a první osídlence této školy. Oněch 32 nevyzrálých mužů a 7 žen v témže stavu,dohromady tedy 39 kusů. Tento materiál různých věkových a velikostních vlastností byla první dodávka osudu ze kterého měly být postaveny základy této školy.
Kameny tedy byly přivezeny a naskládány na hromadu. A teď nastala strašná práce pro ředitele Roberta Vašíčka v roli stavbyvedoucího a Věroslava Nováka jako betonáře - urovnat kameny, důkladně stmelit aby byly sto udržet váhu budoucí budovy.
Byla to vpravdě úmorná práce .Základy se musely několikrát zpevňovat. Snad se to podařilo. Důkazem toho je i tato „Kronika“.
A tak se začalo učit.Těžko,velmi těžko nám bylo, když nám začali vypravovat o rovnovážném diagramu,o tom co je to liqidus,co solidus,značení ocelí,co je to konvertor.
Všelijaké představy jsme o tom mívali.Vzpomínám si,když jsme probírali válcování oceli přihlásil se „Cichta“ s dotazem:“Jak se ,prosím,válcuje ostnatý drát?“Jindy opět četl chemické vzorce svérázným způsobem, jako na př.: nacucicucl / Na Cu Cl / nebo cacao /Ca .CO /. Nebo taková deskriptiva. Člověk o tom pomalu v životě neslyšel a teď pořád bokorysna, nárysna, půdorysna, atd. To jsme pořád slyšeli:“Nádobíčkóó, přímečkáá, s takovým nadobíčkéém do brambóór!“To je tužkáá? To ti vyhodím z oknáá!“
Jak začíná každý den....
Snad každý den začíná ve třídě stejně. Stejně jako včera, předevčírem, před týdnem či před měsícem přichází do klasy první mohykáni - “Golem“a „Franta Mašlička z Prostějova, řečený též Kapusta“.Jejich zábava spočívá pravidelně v tom, že s nelítostnou pravidelností mučí dotěrné kluky z jedenáctiletky anebo se zabývají rovnáním účtů, které mají mezi sebou neustále otevřené. Za tímto účelem nosí oba v pravé boční kapse „pět palců tvrdé ocele“. V případě, že zapomenou své zbraně doma, neváhají rozmlátit kdejaký příložník či trojúhelník nalézající se v jejich blízkosti. Kromě těchto choutek mají oba docela mírnou zábavu.“Golem“tuší svou kariéru na poli výtvarného umění. Usuzuji tak z toho, že namaloval nějakou,snad lidskou tvář,a neústupně a vytrvale tvrdil, že je to Komárek.
Snad ještě dříve, než oni dva výtečníci ,přichází „Mistr Jan“ táhnuvše pod paží své učení zkoncentrovaná ve velké, černé aktovce. Denně se nad ním rozsvěcují plameny zářivek, denně je jimi spalován a denně mě káže o nesmrtelné blbosti. Marně mu domlouvám ,že mu zavřu“kapli betlemskou“, marně jej žádám aby odvolal své mylné teze.Je tvrdohlavý a je ochoten také zemřít za své přesvědčení. Leč zabij žáka a budeš pykat za mistra.
Než, nechme „Mistra“v jeho zatvrzelosti a podívejme se dále.
„Šóle pohni, přijdeš pozdě!“- denně posílají kluci z intru Feru Adámka, když o třičtvrtě na osm se vypravuje do školy. Mnohdy ani nesnídá.Ale poznat to na něm není.Jeho silné zásoby podkožního tuku mu klidně vystačí až do přestávky.Potom však kdekomu „zmizí“svačina. Po tomto obřadu si ztěžuje, že on nemůže chleba se sádlem, máslem,marmeládou a podobně... Je hrozně vybíravý,ale „sežral by mrtvému z ucha“.
Je také ohromným specialistou v oboru smradu a vůně. Na každou bolest některé části jeho tělesnosti reagoval dvoudenním marodováním.“Jé, to mě píchá v koleně! Opravdu! Věř synku! Kruc mariano!“ Ovládá též „dokonale psaní na stroji.Onehda jsme spolu hledali písmeno „K“.Už i on přestával věřit,že tam někde je,když vtom mu ho podal“Vojan“ zpod stola. Vypisoval tímto tempem nějakou kartotéku. Protože ho čekalo ještě několik podobných, použil kopíráku. Večer pak s hrůzou zjisti, že si jej dal obráceně. Je také výborný fotbalista, ale moc se potí.To víte,sádlo!
Tak to byl další kandidát. A teď se to začíná už jen rojit. Se značným rámusem se přiřítí rámečkový referent „Kosťa“.Jeho první pohled patří nástěnce . Není-li tam slíbená výzdoba,jeho zlost nezná mezí.Stará se též o pauzák celé třídy.Když ho totiž někdo zapomene v lavici, okamžitě jej sbalí pro svou potřebu.Často vášnivě vypráví.O čem? Je to snadné.Zamiloval se! Je hrozně spořivý.Za dvacetník by si nechal třeba provrtat koleno nebo upustil od rámečku na nástěnce.
V patách mu kráčí Šumičané, deroucí se o prsa s Pitíňankami a chechtající se „Hustilka“ s Malým.
S hymnou „Slunce ztuhlé mrazem,ledy žhavé“na rtech vkročí „Cichta“.Nadává na počasí,že nestojí za zlámaný přibírák (takto vrtné nářadí).
S pozdravem „Čest práci“vstupuje jistě a sebevědomě Liba.
„Zdravíčko“ - zahlaholí mezi dveřmi hlas.“Kdo omlouvá? Zapoměl jsem sešit“. Potom sedne a píše noty. Kdo je to? Ano, Tonda
„Caralo,pohni,už zvonilo“ volá právě přišedši „Pišta“.“Ale Brado“, oplácí mu domělou urážku „Caral“.
Unuděně vstupuje „Oliš“ a mávnutí ruky má znamenat něco jako pozdrav. Jeho obvyklá fráze je:“Su úplně tvrdý!“ Potom přichází „Pan Mrs“ se svou taročkovou partou:“Alfonzem Muchou,“Bufalou“ a „Frantou Šinkou“. Ruce jim jen hoří od včerejší portičky. A „Mrs“ počítá úlovek: ká pade vrací Bufalovi a za zbytek si jistě půjde koupit cukrlata.
Velebným krokem přichází“Čara“ ve svém mongoši pískajíc nějaký dixilend .Na čepici mívá námrazu. Není divu! Nahoře bývá větší mráz.
Potom dofrčí „Borda“.Bohužel , dnes ne.“Šel“si do nemocnice pro řidičský průkaz.Cestou mu ujeli nohy - pardon, kola. Zatím není známo jestli mu jej už dali.
Tím bych uzavřel kapitolu těch dochvilných žáků ke kterým počítám i Luboše Kučeru alias „Třtinu“ a „Píšťalu“, kteří snad něco kupovali v Narpě.
A nyní nastávají vpravdě dostihy s velkou ručičkou na hodinách, která se ostrým a přece vytrvalým a přece pravidelným tempem blíží na čtvrt na devět.Těsně před tímto okamžikem vřítí se do třídy „Komec“ a „Bojan“.Sotva dozní „Komcovo“ „vítejte“ a dozní mužný smích „Bojanův“(který pravidelně znamená to, že si vzpomněl na nějaký včerejší vtip jenž mu právě „došel“), rozřízne hlučný hovor zvonek.
Uplyne jen několik málo okamžiků a celkem, dá se říc , bez vzrušení přichází „Kulak“
s rukama v kapse.
Pak vejde důstojným nebo chvatným krokem kantor (dle druhu a nálady) . A teď se očekává už jen světlo. Až se rozsvítí „Baterka“, bude to snad komplet. Blíží se konec první hodiny. V tom se vřítí „Láďa Baterkůj“. Nos má ještě od ustalovače. Vyvolal patrně několik filmů a jistě včera také zvětšoval.Soudím tak podle jeho očí - zvětšili se mu kruhy pod očima. Kantora usadí nějakou omluvou, jako na př:., že byl otráven květinami nebo že měl zlomenou ruku, atd.
A jak se říká,to nejlepší nakonec. No, posuď každý sám:muž jenž záhadným způsobem odešel s rovněž tak záhadnou nemocí, muž ,který nebyl snad dva měsíce ve škole, čímž se stal viceprezidentem bulačů, muž, o kterém se soudilo, že byl probodnut tágem od kulečníku nebo že se utopil v rumu - dnes přichází do školy! Zprvu jeho objevení způsobilo hrůzu a zmatek každého přítomného žáka ( jelikož byl každý přesvědčen, že se jedná o ducha). Potom však ovace nebraly konce a měl z toho být jeden podlévaný „karas“. Leč s ohledem na „vážnost jeho nemoci“ bylo od tohoto obyčeje vyjímečně upuštěno. Není myslím důležité jmenovat tohoto výtečníka - každý jistě ví, že je to „Žožiňák“.
S jeho příchodem vznikly ovšem různé komplikace a potíže. Tak na př. se zjistilo při zazna-menávání docházky že diagram je malý. Zvětšit formát bylo nemožné, jelikož délka stěny nevyhovovala. Při pokusu se zmenšeným měřítkem zanikla docházka druhých. Nevím, jak se ten problém vyřeší. Já bych doporučoval napsat jedno slovo: beznadějné!.
Když se tak dívám po třídě...
Když se tak dívám po třídě , vidím: Mrsina klidně spí hlavu majíc položenu na lavici. Frantík „lépe“ Bojana, Mucha sedí jak v hospodě, „Jožin“ pojídá s ledovým klidem svačinu. Jako obyčejně - porculánový hrnek a v něm vajíčka. V jedné ruce krajíc chleba a ve druhé lžičku. „Baterka“ s podepřenou hlavou studuje nějakou fotografickou příručku. „Ruňa“ hledí zasněně do dálavy a Marta se dohaduje s Jardou. „Bufalo“ má pod lavicí noviny a čte, Tonda opět chybí a Jenda se šlechtí. „Jó, to je únava“ vzdychá Jarin Omelka a po příkladě „Pana Mr.“ složí hlavu na lavici. „Komec“ se probírá ve vlasech a mlsně se dívá na „Jožina“. S napjatou pozorností sleduje výklad profesorů „Mistr Jan“, při čemž je mnou neustále „lépán na plošinu“. „Píšťala“ píše dopis.Má to trápení s těmi ženskými. „Kosťa“ a „Malina“ se baví zřejmě o tom, proč ten pravý teleskop špatně tlumí.
„Poručík Golem“ má plno práce s vypisováním úředních listů.“Šóle“ asi přemýšlí o dnešním obědě a naznačuje „Olišovi“,že by jako jedl. Ten však nemá žádné porozumění pro jeho hlad a naznačuje zdviženou pravicí svou odpověď.
„Čára“ s velebným klidem pohlíží na třídu a má jistě jiné myšlenky než na učení.Zato „Cichta“ se tváří na kantora prapodivným způsobem. Když kantor vykládá, přikyvuje a naznačuje že je to asi pravda. Když se však kantor otočí zády a píše na tabuli, neodpustí si vypláznutí jazyku. Má prostě takový zvyk!
Žán“ asi přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta a „Hustilka mu šeptá sestavu na mistrovství světa v hokeji. Liba a Anděla se dívají na dveře kabinetu a jistě vzpomínají, jak mě tam včera „Cožééé“ honil. „Filce“ a Máni je právě něco hodně k smíchu, když „Vilda“ zakroutil „Caralovi“ nosem. „Třtina“ má na lavici plno výkresů a popisuje a popisuje za povzbuzování „Kapsy“,který mu slibuje „sodovčák“.
A všichni dohromady nedávají pozor. Jó, když ono je to tak dobré oddat se sladké nečinnosti.....
Běžný průběh hodiny“ Stavba strojů“ s Ing. Sachrem. „Vojáčku,k tabuli !“,zahlaholí hlas a „Vojan“ si to už šlape. „Tak co nám povíš? Nic? Tak si sedni! Dostaneš pětku a propadneš!“ „Vojan“ se mírně zachechtá a nervózně začne klepat nohou.“Co se směješ! Nic se nesměj a nakresli obrtlík pro tyčoví. Ty to neznáš? Cožééé? Tak maluj nebo se s tebou nebudu bavit. Propadneš, nic se nesměj!“ Za tohoto libreta začíná „Vojan“ kreslit.
Potom tento „hrozný“ kantor vyvolal „Cichtu“ ,aby maloval na druhé půlce tabule. Se mnou si právě hodlá popovídat, protože prý sedím jak v hospodě a pořád se směju.´,,No ,tak rychlonárazové vrtání. Ať to sypeš nebo dostaneš pětku a propadneš!“Mezitím co jsem povídal se začíná opět bavit s „Vojanem“. „To že je obrtlík? Hned to smaž ! Tak naposledy! Buď to nakreslíš pořádně nebo tě posadím. Nic se nesměj!“ „Tak povídej“ říká obracejíc se na mě. Jelikož jsem však už všechno řekl, nevím dál.“ Tak povídej,“ naléhá zas obracejíc se na mě a se značným zalíbením se na mě dívá .Nemohu se udržet smíchy a podívám se do třídy. „Co tam máš? Z okna se dívej a hned! Potom vstane od stolu a přijde těsně ke mně.“Tak povídej“ opět žádá naklánějíc se ke mně a začíná mě tlačit do dveří kabinetu. Pak se znovu obrátí na „Cichtu“a zrakem přeletí nákres.“To že je nákres? Tak to už je vrchol! Posaď se ,máš pět!“.
Pak nás všechny posadí a začíná strašit maturitou.“Vy prasknete! To je hrůza! Ja se snad zblázním .Nebo uřechtám!“
„Tak vytáhněte papíry! Píšeme písemku! Jak to , že je už nemáte nachystané? Tak dost.Tak to už dál nejde.Ode dneška každou hodinu píšeme písemku! Rozumněls Vojáčku? Žádný nebude opisovat! Koho chytnu opisovat bez milosti mu písemku roztrhnu a dám mu pětku! Kdo bude mít dvě pětky,toho nepustím k matuře. Že, Flasare?“
Tak to začíná každé pondělí odpoledne u Ing. Sachra ve Stavbě strojů.Člověk je po neděli tak nějak unavený a zrovna písemku! Aby to....! Než, nedá se nic dělat. A tak píšeme.Občas se do pravidelného rytmu kantorových kroků ozve: „Tak dost! Dej to sem, ať ti to roztrhnu! Nevykládej,nemáš se co otáčet!“ Pak se ozve zvuk trhaného papíru a opět znějí jen kroky. „Ještě pět minut a bude se odevzdávat“ ,nabádá kantor žáky k většímu spěchu.Leč,víc už nevím, a opsat nic nejde. Kdo to mohl tušit, že bude písemka?
„Tak dost! Sebrat,rychle....! Předsedo, můžeš si to už nechat, já to nechcu“ dostane se Borisovi posledního napomenutí a je po bolesti.
Potom je ještě „tažený“ Dleštík, „Předseda“ a pochopitelně také Vojáček a je zas jedno utrpení za námi.
A ještě jednou o náladě před písemkou. Je velmi podivným, avšak častým zjevem, že před kónou, zpravidla ze Stavby strojů se vykládají frky.Každý má sice sešit otevřený,ale myšlenky jsou nějak daleko,daleko...
„Hoši,už dost, já si to musím alespoň jednou přečíst!“dožaduje se klidu nějaký snaživec.Ale odpověď je vždy stejná : „Co máš z toho, já už ten nadpis čtu půl hodiny a nemůžu se dostat dál.“
„Hoši, že nevíte jaký rozdíl je mezi horou a ježkem“,odbočuje od učení „Hustilka“,načež mu „Komec“ zahlásí :“ Tys to uhodl ,nevíme. Tak povídej!“
„To je jasné! Hora je vysoká a ježkovi je to jedno!“
„Kruc Mariano , nech toho už! Já si nemůžu vůbec nic dočíst“, žadoní „Šole běž se vycpat koksem! Čeho ses nenajedl, toho se nenalížeš“ dostává se mu pádné odpovědi od nějakého výtečníka ,zdůrazněnou rovněž tak pádnou ranou do lavice.
„To je fakt, že jsem se nenajedl. Ani dnešního oběda. Nemáte někdo volnou svačinu ? odbočuje „Šóle.“
„Ha,hlad! Vidíte ho? Sežral tři obědy a naříká“ neodpustí si „Vojan“ poznámku.
„Nechtěl bys tak deset deka uzeného přibíráku?“, navrhuje kdosi. „Anebo vrátkové řezy ,knedlík a zelí?“ nabízí nějaký jízlivec. A teď se už ozývají ze všech koutů třídy výkřiky: „ Je libo smažené obložení z pásové brzdy? Nebo si pán přeje plněný jádrovák s majonézou? Či je náladička na Pensylvánské dláto s křenem? Máme tu také sekanou z rychlostní skříně. Nenechte si ujít naši specialitu - smažené nožičky z R 65 ! K pití tu máme výborný výplach specifické váhy 1,2 . Mohu vám také nabídnout šlehanou ropu s vejci...“
Snad by to pokračovalo donekonečna, kdyby nebylo nikdy 14 hodin.. Jelikož právě tato hodina uhodila, přichází kantor a začíná se psát.Poslední povzdech z 36 hrdel odvanul všechnu bezstarostnost, všechnu veselost. I na kroniku dýchl a obrátil v ní zase jeden list.
„Promiňte, že vás budu vyrušovat vyučováním“, pronesl kantor k rozrušené třídě těsně po oné příhodě jež je zapsaná v našich myslích jako:
„ Vojan“ kontra „Kapečka“
aneb
Co zavinilo pět myších pastí.
Na počátku bylo ticho a ticho bylo ve třídě.Pak zvučně klapla myší past a vzápětí
se oval strašný řev: „Já ťa zabiju!!!“ Ne,nebyla to žádná divá šelma, ale „Vojan“ v němž se probudila strašlivá touha po krvi „Kapustově“.Myší past se mu ještě houpala na uchu jako tichý svědek hlasité křivdy ,když se obrovským skokem vymrštil z lavice, a se zuřivostí postřelené šelmy se vrhl na „Kapustu“.Tento, jsa ještě bledý a roztřesený od nečekaného vzteku svého „úlovku“,však bleskurychle svým šestým smyslem usoudil,že bude nejbezpe-čnější rychle zmizet. Za tím účelem nabral vzduch a teď nastala pro oči nestranného diváka pravá paseka.“Kapka“ předváděl vpravdě artistické výkony: chvíli visel na lustru, načež obrovským skokem skočil na okno, bez rozpaků se vrhl střemhlav pod lavici ,hravě skákal přes tři lavice, zatím co „Vojan“ marně zatínal pěsti, marně propukával ve stupňující se výbuchy hněvu.“Kapku“ ale nechytil.
Však náhoda tomu chtěla a „Kapku“ „vytáhl průvan“ ze dveří ven. Asi podtlakem vzduchu byl „vysát“ i „Vojan“. Když se ovzduší trochu uklidnilo a prach se usadil, přišli oba. “Vojan“ měl oteklou tvář a co víc - byl úplně klidný. Náhodný pozorovatel boje mimo budo-vu vyprávěl:
„V okamžiku,kdy se vyřítili oba zápasníci před školu, spatřil „Kapka“ svého známého. A poněvadž už cítil smrtící dech „Vojanův,“ máchl rukou a zavolal : „Pomóóóc!“.Právě v tom okamžiku se svezla „Vojanovi“ noha a „Kapkova ruka zavadila o jeho tvář.Náraz museĺ být dost tvrdý, protože „Vojan“ má oteklou tvář a na oko skoro nevidí.“
A teď si léčí „Vojan“ tvář a „Kapka“ kolena.
Stručně o všech.
Tak mě jen napadá....Kolik měl každý a jakých přezdívek, nevyjímaje ani kantorů. Jak vznikaly ? V různých situacích různě. Jak šel život a jaké byly příčiny. Někomu nestačila jedna ,ba ani dvě.
Myslím, že rekord držel Jarda Dleštík. Posuďte sami: Cichta , Pitka , Slunce ztuhlé mrazem ,Dvě kila Můky , Nebožka žena ,Jiří ,Obr Šabršulín do oblak strážníkem ,Že váháš a v poslední době též Drahá moje uzená.
Nebo takový Zdeněk Grebeníček :Pan Mr ,Snáť Normál ,Ká pade ,Mrsina Pagát, Zdéňa.Tento člověk byl velmi zajímavý typ studenta.Když mají všichni nejvíc učení,on se svou taročkovou partou hraje taročky,když nám práce stoupá nad hlavu,on jde klidně do kina při čemž jenom klidně podotkne:“Snáť mám času dost“. Šťastný ten člověk, který se ho viděl někdy učit. Jednou však měl dobrý úmysl - něco dělat.Když se však podíval na ty spousty práce ,podotkl jenom:“Já z té práce snáť zešedivím !“ A šel spát.
Jeho partnerem v taročkách byl Franta Šašinka . Začínal svou školskou dráhu jako výběrčí za noviny.Tak vznikla jeho první přezdívka „Distributor“.Když se vzdal funkce, stal se z něho „Šinka“.Při zájezdu na Donovaly si vysloužil název „Největší loupežník“. Skončil však jako „Ivan“.Zamiloval se totiž do Ivanky. Patřil k „Mrsinovi“ a k jeho taročkám celou svou duší. Hráč vysokých kvalit, který měl v „partě“ vždy místo vyhrazené.
Do taročkové party s jistým místem patřil také „Bufalo“, tedy Franta Dufků..Sedával ke stolu zpravidla zároveň s „Ivanem“. A to už obvykle „Zdéňa“ začínal rozdávat.
Že neměli čtvrtého? O toto pořadí spolu bojoval „Borda“ s „Alfonzem Muchou“ zvaným též „Krysa“, tedy Štěpán Borýsek s Bohušem Žďárským. Tento každodenní boj začínal už ve školních vratech, kdy oba vyrazili poklusem a hnali se k intru. Kdo dřív dosedl ke stolu, vyhrál. Jednou ten, podruhé onen.V poslední době se „Borda“ často pozdil. Zdržovaly jej srdeční problémy s Andělkou.
Andělka, tedy Anděla Bilíková, stejně jako Liba, tedy Libuše Friedlová ,neměly vlastně žádné přezdívky. Prostě Anděla a Liba.
Zato Růžence Chmelové jsme říkali „Ruňa“až do konce. Roztržitě veselá, ale většinou divně zasněná. Ale v pravý čas dovedla zasáhnout.I nenechavé ruce „Pištovy“.
O tom by mohla nejlépe vyprávět Marta. Šila sebou věčně na židli a měla se co ohánět po „Pištovi“, který ji neustále pokoušel.
Tento věčný pokušitel, vlastním jménem Jarda Špendlík,dostal jméno po nějakém maďarském filmovém hrdinovi, který v tom filmu hrál vynikajícího běžce. Tato disciplína nebyla Jardovi příliš blízká.Fotbal také moc nehrál ale zato povzbuzoval kamarády výkřiky jako: „Lazaři,Srabi“ nebo také :“Běž do ř.....,máme lidí dost!“ Sedával v lavici s již zmíněným „Bufalou“. Společně dráždili Martu, která seděla před nimi spolu s „Ruňou“.
Však také mívali pěkně porýpané ruce od Martiných ostrých nehtů.
A co „Mistr Jan“? O tom se už pomalu zapomnělo, že se jmenoval Jan Zderčík ,tak se vžila jeho přezdívka. Ani po letech mu nikdo jinak neřekne.Měl trochu smůlu, že seděl vedle mě.Co jsem se ho „nalépal na plošinu!“ Nu, odpusť „Mistře“!
O „Golemovi“ ani nemluvím.Jeho pravé jméno bylo slyšet jen když ho „táhl“ kantor :
„Malaník, k tabuli!“
Obyčejně byl po něm „táhnutý“ jeho soukmenovec z osady uprostřed prérie, totiž Pozlovic, Franta Kubáček alias „Franta Mašlička z Prostějova“ zvaný též „Kapusta“ či prostě jenom „Kápa“ ,takto postrach Luhačovických prérií.
Ale pojďme dále.Před zmíněnými Pozlovjáky seděl „Petr Hogan“(Jožka Komárek ) zvaný též „Komec“ a „Petr Noha“, tedy Jožka Nožička. Své přezdívky si přinesli z učňáku a my jsme je obohatili, zvláště u Nožičky, o „Žožiňáka“ či přiléhavěji „Rumajzla“, kterýžto mok mu asi učaroval.Když zavřu oči vidím, jak labužnicky špulí ústa.
Tělocvik byl pro něho fádní záležitostí, takže dával přednost raději kulečníku. Jako dnes to vidím, když jsme šli kopat v tělocviku na „Orlák“, profesor Macháček (Machis) obyčejně zahnul za prvním rohem a Jožin s „Baterkou“ a „Třtinou“ za druhým a už si to u Vinklárka rozdávali. Mrzuté bylo (pro obě strany), když se tam náhodou potkali s „Machisem“, který se tam stavil „na jednu“.
Lubošovi Kučerovi se jinak neřeklo, než „Třtina“. Než odešel Jura Cimala -- „Cvajgl“ nebo „Cágl“) --- chodívali do města brousit za děvčaty spolu.
Co říci o Oldřichu Pelkovi ? Snad jenom to, že jsme mu říkali „Převozník“ (chodil v Uh, Hradišti, jeho domovině, na „veslák“ ) nebo prostě „Oliš“.Často prý přebral „U Paroulka,“ což byl jeho oblíbený hostinec v Hradišti. Ráno pak sedal do lavice a s rezignujícím gestem podtrženým mávnutím ruky prohlásil :“ Su úplně tvrdý!“
Tonda Jeřábek zvaný „Mikin“ byl trochu jiného ražení.Ten si nemohl dovolit tvrdit,že je z něčeho tvrdý, protože obvykle neměl potuchu,co se ve škole probírá. Ze všech sešitů, co snad měl,nikdy nezapoměl jediný -- notový. Pokud jde o školu, tak z ní měl nejraděj přestávky.
Že „Šóle“ byl Fera Adámek, to si bude jistě každý pamatovat, stejně jako méně obvyklé -- „Vécoň“. Ach, ten jeho věčný hlad!
A co „Alfonz Mucha“, povědčině také „Krysa“ nazývaný? Je zbytečné připomínat, že je to pověstný bubeník a rychlořečník Bohuš Žďárský.Ve vzteku dovedl ze sebe vychrlit během krátké doby úžasné množství slov (i nelichotivých) a to některé opakoval dokonce i dvakrát! Sedával se Štěpánem Borýskem - „Bordou“- v první lavici. To mu nijak nebránilo aby si občas neschrupl.
Ale „Borda“, ten věčný optimista a recesista, přečasto vyfasoval dvojku z mravů (jen si vzpomeňte na vystříhanou pěšinu přes hlavu -sázka asi za dvacku) .Ta krysa, co zabil na ulici skokem z okna třídy ho stála ještě víc! „Bratr Novak“ (třídní prof. Novák ) jej přistihl, když lezl zpátky. „Borysek? Že by? Dvojka z mravu?“ A bylo po ptákách. Ale ta poslední bouračka na motorce s „Pištou“, to už bylo opravdu vážné. Nakonec ho z úspěchem dali doktoři dohromady.
Z Bojkovic dojížděl do školy Miloš Blahůšek nazývaný „Kosťa (Kostrikov)“, snad pro tu furažku, co nosil na hlavě. Jezdíval totiž do školy na „Tubanu“, jak jsme nazývali jeho Maneta.
Spolu s ním jezdil také Milan Táborský,alias „Malina“.Ten však jezdil na silnější mašině -- „péráku“.Vypráví se, že se měl jednou škaredě vybourat. Když ho totiž kdysi předjížděl z kopce „Kosťa na „ Tubanu“, myslel, že stojí a chtěl slézt z motorky! Nesmím zapomenout ani na dalšího Bojkovjáka, totiž Otáhalíka přezdívaného „Butin“.
Málem bych zapomněl na Láďu Peterku, kterému jsme bůhví proč říkali „Baterka“.Jeho velkým koníčkem bylo fotografování. Když se dal v hodině chemie do debaty s „Bikarbo-nátem“(prof.Lukeš), my jsme si lebedili a on nakonec také -- obyčejně dostal za jedna. Padli si prostě do oka.
Borisovi Pazderovi jsme říkali „Čára“ vzhledem k jeho výšce nebo také “Předseda“ vzhle-dem k jeho třídní funkci. Stejně jako já,“Cichta“ či „Vojan“ i on byl oblíbenou „obětí“u
Ing Sachra ve Stavbě strojů.
Ze Šumičanů měl přezdívku snad jen Žampach jako „Žán“. Jarinovi Omelkovi se říkalo jen „Jarine“ a Jendovi Janíčkovi také jen Jenda.
A co Tonda Vaverka z Popovic?Ten byl lépe znám jako „Carala“ nebo ještě kdysi dávno jako „Čurila Plenkovič“.Často se dráždili s Jardou Špendlíkem.Když řekl Jarda: “Caralo“, pohni nebo ti to uteče, ten hned opáčil: „Ale „Brado“,nešer še!“S účesem měl velké potíže pořád mu stála na hlavě taková štětka.
Jak už to bývá, to nejlepší nakonec. Mirek Vojáček, rodák ze Sehradic, přezdívaný „Vojan“ nebo i „Bojan“.Ten když se rozčilil, vždycky zčervenal.Trochu ho to asi mrzelo,ale co naděláte proti „přirození“ jak říkal. A věřte, míval často důvod k rozčilení, když ho „Bratr Novak“ napomínal jak uličníka :“Vojaček, maš něco? Tak si sedni!“ Mirda zapráskal obočím, pohodil ledabyle hlavou ,nervozně začal klepat nohou a zrudl jak mák.
Nebo tehda, jak mu „Golem“ s „Kapkou“ pustili na ucho myší pasť! Jeho strašný řev „Já ťa zabiju!“ doznívá ještě dnes někde v páté galaxii.
O tom,jak se ráno Mirek umýval,česal a pózoval před zrcadlem by mohl nejlépe povídat „Komec“.To se nedá popsat, to by se muselo vidět! Jen měl vždycky smůlu před fotoapará-tem. Hold , neměl fotogenické nadání. Ale herec byl dobrý.To zas jo! Když kupříkladu napodoboval „Kótu“ (tím nosovým hlasem) :“ Vojáčku, k tabuli! I ty lajdáku , zas nic neumíš?“
Jeho oblíbené rčení bylo: „Jsou tu hezký žáby, ale nemají hodnoty!“
A co já, kronikář? „ Pišta“ mně říkal krátce „Básník“ a ostatní povětšině „Špirek“.
Tož, tak nějak to kdysi bylo. Díky za to všem, za inšpiraci, toleranci a pochopení, když jsem to někde trochu přehnal . Ale skutečně, jen trochu! Však jste byli „při tom“!
S úctou Váš kronikář.
Komentáře
Přehled komentářů
Musím vyjadriť poklonu a obdiv všetkému, čo je na stránke Zo života absolventov VPŠS v Uh. Brode.
Viem si predstaviť atmostéru vo Vašej triede, keď aj po rokoch ste takí úžasní. Úplnou náhodou som objavila Vašu stránku a nemám slov. Všetko je perfektné!!! Ďakujem za príjemnú zábavu a prajem veľa síl do ďalšieho života !
Úžasné
( Ing. Mária Straková, 4. 3. 2010 13:16)